Nějak jsme stačili zestárnout. Opravdu?

Ono se při takových příležitostech říkává – „Už? Ale ty na to vůbec nevypadáš.  To je ten nejlepší věk. A to musíme oslavit.“ Mám jenom takovou malou poznámku pod čarou a co ta rána na druhý den? Nemyslím, že bychom z toho museli vystřízlivět, ale a to je paradox, stáváme se trochu realističtější.

Tak jenom malinko vzpomínek, nebudu unavovat dlouhými ságami.  On to tehdy byl začátek roku, který to ale byl měsíc neřeknu, protože nevím. Snad to bylo předjaří.  Ráno ještě tma, odpoledne už se smrákalo.

Co však vím určitě, že se to setkání uskutečnilo v zákulisí knihkupectví, zvaného po legendárním panu Šindeláři „knihkupectví u Šindeláře“. Tehdy tam šéfoval vedoucí Pavel Živný, jehož ochota a chuť pokecat si mě přiměla k tomu, abych se mu svěřil se svými scifistickými touhami. Já bláhovec, co jsem si všechno způsobil.  Dnes už vím, že nic nevím, abych vzpomněl na Sokrata.  Tehdy se mi dostalo první ťafky. Jak jsem tedy řekl, v zákulisí knihkupectví naproti záchodu se tehdy potkali čtyři lidé. Všechno spunktoval Pavel Živný, který nás sezval. Pak to byl Jarda Struhala, geniální knihkupec a antikvář, teď už se nám směje shůry. Luboš Kusák, co ten všechno věděl, z toho mi šla hlava kolem. A nakonec moje maličkost.

Ano, vznikne klub, tím jsme si byli jistí. I místnost se našla v prostorách Krajského podniku Kniha.  Ne nadlouho, byli jsme poměrně brzy vyštváni. Asi „načalstvo“ pochopilo, že tihle lidi určitě nejsou ti praví ořechoví.  Část z nich se nám taky směje shora, včetně mého bratra Martina, který se zdviženým imaginárním ukazováčkem na jedné schůzce pronesl: „pamatujte, pánové, tento režim nesnáší jakoukoliv aktivitu, která přichází zdola.  A nedlouho nato zmizel ve světě.

I časopis vzniknul. Jedno číslo. Těch asi dvanáct, patnáct kusů zmizelo v propadlišti scifistických dějin. Jedno číslo se snad zachovalo u Strejdy. Myslím. A jsem zase u toho, že víM, že nic nevím. Ale název měl ten fanzin příznačný „Tempus“.

A pak už to košatělo, rozrůstalo se, ba mezinárodního charakteru nabývalo.   Černá louka, Parcony, Bilcony, i Eurocon v Těšíně jsme zvládli.  A jsme teď a tady. 

Co myslíte, je čtyřicet moc nebo málo?

Aleš Koval

Napsat komentář

%d bloggers like this: