Tak co? Tak nic. Tak slez.

Všichni znají tenhle ten poněkud přisprostle obhroublý bonmot, který si český národ přidal do své bonmotovské sbírky. Ale nedá mi, abych se nezmínil o stavu věcí současných a možná i příštích.  Pravověrný scifista se s problémy nejrůznějšího druhu v knihách svých oblíbenců setkal nejednou. Nějak to vždycky dopadlo. V současné době mi situace připomíná bludiště. Pěkné je v Harry Potterovi, hýbe se, uzavírá tě v sobě, občas vybafne něčím strašidelným. Tothleto bludiště je už, bohužel, celosvětové. Druhé takové je v Kubrikově „Shinning“.  Docela by se našinci mohlo líbit, umrzlý Jack Nicholson seu Jack Torrance, by mohl implikovat to klasické „konec dobrý, všechno dobré“.  Ale vstupuje do toho ještě další „bonmot – nic už nebude takové jako předtím“.

Proč o tom mluvím? Naše „demokratické“ a „nezávislé“ mediální sdělovací prostředky nás zahlcují kvantem informací, ze kterých je si schopen vybrat (opravdu vybrat?) ještě tak příslušník „bílé mafie“ – epidemiolog, virolog, mikrobiolog. I ti mají právo na svůj názor. A jsme tam, kde jsme. Budeme diskutovat, budeme zmatení a pomalu, avšak jistě budeme podléhat. Do toho se objeví informace, že by zprávy o epidemii, pandemii (říkejme tomu jak chceme) měly být šířeny pouze jedním (oprávněným?) subjektem. Nu což, to nezní zle. Až na to, že tak se celé to kvantum napřed proseje, pak zkontroluje a pustí se ven jen to, co je pro aktuální stav věcí to nejlepší (Pro koho? No přece pro národ!). Mezitím bude národ krmen „bohatou a rozmanitou“ nabídkou TV a rozhlasových stanic, prostřídávanou výše uvedenými informacemi a reklamami na levné roušky, respirátory a dezinfekci. Abych nezapomněl, pokud možno nechodit ven a číst knížky, to je taky moc dobré.  A kdepak jsi milý človíčku?  V tvarovacím lisu, ze kterého vypadneš jako krychlička, jedna z mnoha krychliček, ze kterých se postaví zeď (viz Pink Floyd „The Wall“). A ta se bude zatraceně špatně bořit.

Někdy začátkem 90. let v euforii a hádání se o dalším vývoji naší země mě napadlo a několikrát jsem se v tom smyslu vyjádřil, že stát, který se neumí postarat o vzdělání a zdraví svého národa, obyvatel, nazvěme se jak chceme, nechť jde do pr……….  Řadu let mi stačily tyto dvě položky, dnes k tomu přidávám ještě kulturu. Mám k medicíně, díky své ženě a dceři ke školství a ke kultuře (bo jsem byl takto vzdělán) docela blízko, a tak si myslím, že vím o čem mluvím.

V Interkomu 8-9/2020 jsem si přečetl „Nemilované milníky“ Franty Houdka. Docela mě „omylo“. Ale zase ne tak moc, protože to předtím byl Stanislav Komárek, Václav Cílek, Vlastimil Vondruška, Miroslav Bárta a v poslední době Yuval Norah Harari, kteří se k stávající situaci (mám na mysli první dvě dekády 21.století) vyjadřovali a vyjadřují z pohledu svých specializací. Je však otázkou, jestli tyto hlasy ´volajících na poušti´ někdo chce poslouchat.

Chci tím vším říct jedno jediné, nezapomeňme na to, že jsme byli národ kulturní, civilizovaný, schopný vlastního názoru, se smyslem pro humor. Pokud z nás bude ta zeď (viz výše), tak snad budeme pevní, ale všichni naprosto stejní a tedy …… nechci říct zbyteční.  A joj! to se s námi bude dobře manipulovat.

Už Jan Werich říkal „močálem černým kolem bílých skal“. A pokud si dobře vzpomínám, výtvarně to kdysi ztvárnil dokonale   Vladimír Renčín.

Na závěr se opět vracím ke scifi. Nechtěl bych si, z toho množství námětů a témat, kterými můj oblíbený žánr oplývá, pamatovat jen jména  George Orwell, Jevgenij Zamjatin, Walter Tevis, Ray Bradbury, Aldous Huxley, Karin Boye, ale i Čestmír Vejdělek nebo Jiří Marek. Samozřejmě mnoho dalších. Svět není jen antiutopie či dystopie. A proto ať žijí Fénixcony, Dementcony, Trpaslicony, ale také Parcony a hlavně Bilcony. Dovolují nám přemýšlet.

Aleš Koval